HARRY TROTTEL A KÁMEN MUDR. TSE

Peter M. Jolin

Ukázky z knihy

I. kapitola

Začátky a konce

Angus Bumbál se zastavil u transformátoru, sklonil se k němu, vypáčil dvířka švýcarským kapesním nožíkem a chvíli se vrtal uvnitř. Za malý okamžik všechny lampy v ulici zhasly, jako by je někdo roztříštil kamenem. Angus Bumbál pochopitelně mohl roztřískat všechny lampy v ulici kamenem, kdyby se mu nepovedlo otevřít dvířka transformátoru a opravdu nutně potřeboval tmu, což zřejmě potřeboval. Pak by se mu ovšem jen těžko podařilo své počínání skrýt před slechy a následně i zraky obyvatel Klovákovy ulice. A to by bylo značně nepříjemné a nežádoucí.

Sotva pod rouškou tmy doklopýtal před dům manželů Donkeyových, rozvibroval se mu v náprsní kapse telefon.

„Slyším a poslouchám,“ řekl, sotva si prohlédl číslo volajícího na displeji.

„Tak vy to opravdu chcete udělat,“ ozval se ze sluchátka přísný ženský hlas. „Nevěřila jsem tomu do poslední chvíle. Uvědomujete si vůbec všechny možné důsledky? A proč jste proboha lezl do transformátoru???“

„Samozřejmě že ano,“ namítl Angus Bumbál. „Myslím, paní profesorko McGorgonová, že je to v tuto chvíli jediné rozumné řešení. A pokud jde o ten transformátor, domnívám se, že pro mé následující konání na tomto místě bude vhodnější jaksi… tlumenější osvětlení.“

„Mohli vás sebrat,“ pravila žena v telefonu. „Vy si vykládáte Pravidla utajení dosti svérázně, Angusi.  Nicméně, abych se vrátila k tomu důležitějšímu. Znovu se ptám – proč chcete předat to dítě těm lidem? Proč ho nedáte nikomu z našich? Copak si myslíte, že zvládnou výchovu takového dítěte?“

„Právě proto, že je takový,“ poznamenal Angus. „Co by z něj vyrostlo, kdyby zůstal mezi svými? Udělají si z něj modlu. Už teď jí do jisté míry je. Tady bude v normálním prostředí, mezi slušnými, spořádanými lidmi. Budou mít na něj dobrý vliv, protože nevědí zhola nic o jeho schopnostech.“

„Vy se ani trochu nebojíte? Víte, co se mu může stát, když na to přijdou? Vzpomínáte si na Desmonda Glovera? Určitě ano. Na tu oslavu narození sedmého syna sedmého syna sedmého syna? Jenom si nedal pozor. A jak to dopadlo? Kolik nám dalo práce dostat ho z… léčebny? Víte sám dobře, že to není jen tak, když nesmíme používat… vlastně nic jiného, než peníze.“

„Já taky použiju jenom peníze,“ namítl Angus.

„Ano, teď ano. Ale co pak, jestli se to provalí? Chápejte, je příliš silný – a to je mu rok! Může se to zhoršovat a asi i bude.“

„Co bude pak, budeme řešit pak,“ odtušil Bumbál. „Nechte mne jednat a připojte se raději k oslavám. Jen cestou sem jsem se stavoval asi na dvanácti večírcích.“

„Děkuji, nemám zájem,“ ozvalo se ze sluchátka. „Budiž, řekněme že je důvod k oslavám, když je Tam-Ten-Teuton pryč, ale i tak…“

„Ale no tak,“ přerušil ženský hlas Angus Bumbál. „Víme snad oba, jak se jmenuje. Tolik let se snažím přesvědčit všechny, aby nechali toho nesmyslu s Tam-Tím-Teutonem. Když nic jiného, silně to zavání xenofobií. Máme-li důvod k negativnímu hodnocení jeho osoby, jako že máme, pak to rozhodně není ten, že se narodil v Drážďanech. Říkejme mu konečně jeho pravým jménem – Wolfram.“

„Se dvěma.“

„Cože?“

„Se dvěma ´fˇ,“ upřesnila profesorka McGorgonová. „Nejde o to, že on sám kvůli tomu vyskakoval jako čertík z krabičky, ale chceme-li být přesní, pak se vším všudy. Wolffram.Wolfram s jedním ´f´ je kovový prvek s protonovým číslem 74 a teplotou varu 5555 stupňů Celsia. Dobře se to pamatuje, čtyři pětky za sebou. Často si na to vzpomenu, když vypisuji výroční školní zprávy.“

II. kapitola

Gumová mříž

„Tak já zůstanu doma,“ ozval se Dooley tiše.

„Ani nápad,“ sykl Harry. „Je mi úplně jasný, co bys tu dělal. Hrál moje nový hry. Dostal jsem je já, takže si je budu hrát taky já. A navíc bys mi je určitě zničil. Pořád dáváš cédéčka do počítače obráceně!“

„Můžu zůstat sedět v autě,“ řekl Dooley. „Nemusím s vámi do lunaparku. Vezmu si sebou nějakou knížku.“

Lunapark byl nápad strýce Vanceho. Harry sice původně chtěl na exkurzi na městské jatky, ale přes veškerou snahu se strýci nepodařilo přemluvit ani uplatit tamní představenstvo, které odmítalo pouštět do areálu návštěvníky mladší osmnácti let. Díky tomu byl Harry notně rozladěný a ještě protivnější než obvykle.

„Leda v pytli,“ procedil Harry skrz zuby. „Nešlo by to, tetičko? Nemohl by jet Dooley s námi zašitý v pytli?“

Teta už už otvírala ústa, aby Harryho pokárala za nezdvořilost, ale včas si uvědomila, že před dvěma dny koketovala s pošťákem a od té doby se nemůže zbavit myšlenek na jeho zasněný pohled a mužný knír.

„Nepřipadá v úvahu,“ řekla nakonec a její mateřské srdce přitom krvácelo. „Ještě by na nás mohl někdo poštvat ochránce přírody. Mysleli by si třeba, že týráme psa.“

Harry vztekle praštil lžící do stolu.

„Nerozčiluj se, drahoušku,“ pohladila ho teta po hlavě. Ruka se jí přitom nepatrně chvěla. „Zašiju ti do pytle něco jiného. Třeba nějaké… koťátko.“

Nakonec Dooley do lunaparku jel, ale po celou dobu návštěvy hořce litoval toho, že se raději nenechal zašít do pytle. Harry mu i přes rodičovský dozor stačil během odpoledne slepit vlasy cukrovou vatou, během jízdy na centrifuze mu rozepnul bezpečnostní pás, ve strašidelném zámku ho shodil z vozíku přímo na blikajícího kostlivce, z něhož měl Dooley největší hrůzu a ještě mu sebral čepici a nařkl z toho majitele atrakce. Na závěr ještě propíchl hřebíkem nafukovací hrad a obvinil z toho pro změnu Dooleye, který následně schytal dva řádné pohlavky od potetovaného svalnatého chlápka, jemuž hrad patřil.

Z toho důvodu se Dooley na svou letošní oslavu příliš netěšil. Ne že by ho v předešlých letech o narozeninách Harry netýral, ale dvojnásobná dávka z loňska v něm zanechala nesmazatelné stopy. Navíc Harry trval na tom, že s nimi musí jet i Parson Poppins. Tentokrát měli jet do cirkusu a on se prý s Parsonem vsadil o deset liber, že ho krotitel nenechá strčit lvu hlavu do tlamy, i když se přihlásí jako dobrovolník. Dooley tušil, čí hlavu má Harry na mysli. Svou vlastní by do podobného podniku v žádném případě nedal.

Ráno sešel do kuchyně a ze všech sil se snažil tvářit jako chlapec v radostném očekávání. Na okamžik ho napadlo, jak by to bylo pěkné, kdyby k panu Biggsovi mohl být pro změnu odeslán Harry. Nahlas se ale neodvážil říct nic, neboť měl v noci během spánku malou nehodu a jakkoli se snažil v ruce přemáchnuté slipy potají vyfénovat, vracel je do prádelníku přece jen trošku zavlhlé. Tyhle věci si Harry zřídka nechával pro sebe a Dooley si z celého srdce přál dostat zánět mozkových blan, aby pro bratránka nebyly jeho myšlenkové pochody nadále otevřenou knihou. Nevěděl ale, jak toho docílit a tak se jen čas od času modlil, aby Bůh vyslyšel jeho prosby.

Sotva usedl ke svátečně prostřenému stolu, vešel do jídelny Harry. Jako jediný měl povoleno snídat v pyžamu, dokonce i o Vánocích a královniných narozeninách. Zívajíc sjel pohledem všechny spolustolovníky, u Dooleye se chvíli zastavil a ironicky se ušklíbl.

„Tak, všechno nejlepší, synku,“ řekl strýc Vance. „Až se najíme, můžeš si rozbalit dárky.“

Dooley se zadíval na hromádku škatulí v barevném papíře, trůnící uprostřed stolu.

„Nemám hlad. Můžu si je rozbalit hned?“ zeptal se plaše.

„Ale…“ chtěla teta něco namítnout, leč byla záhy přerušena Harrym.

„Neobtěžuj se,“ houkl Harry na Dooleye. „Rozbalím to za tebe. Já zvládnu oboje najednou. Podej mi talíř s pečivem a támhletu krabici v zeleným obalu.“

„Rád bych si to rozbalil sám,“ protestoval Dooley.

„Hm, tak sám,“ opakoval Harry. „Jak myslíš. A mohl bys mi laskavě vysvětlit, proč jsi pouštěl v půl druhé ráno v koupelně fén, Dooley?“

„Dobře, tak si je tedy rozbal,“ povzdechl si Dooley a podal bratránkovi talíř s toasty.

„Tys pouštěl v noci v koupelně fén?“ podivila se teta Pelagie. „A pročpak, zlatíčko?“

„Zpotily se mi vlasy, ve spaní,“ zamumlal Dooley. „Měl jsem úplně mokrý polštář.“

„Polštář?“ zazubil se Harry a nehtem roztrhl dárkový papír na balíčku. Lepenkovou krabici pod ním otevřel pomocí kuchyňského nože; Dooley doufal, že rodiče tentokrát nenapadlo dát mu něco živého. Před dvěma lety takhle přišel o křečka.

III. kapitola

Dopisy bez známek

„Hoď sebou, Dooley,“ zavolal na něj Harry. „Co tam děláš, přišla snad dopisová bomba a utrhla ti prst? Jestli ano, tak ho prosím nenos dovnitř!“

„Ne,“ odpověděl Dooley. „Přišel ti nějaký dopis.“

S poštou v pravici se vrátil do jídelny.

„Cos to říkal o dopise?“ zajímal se Harry.

„Někdo ti píše,“ zopakoval Dooley. „Asi z nějaké školy. Je tu razítko.“

„Nechci to číst,“ zahučel Harry. „Vyhoď to. Do žádný školy nepůjdu, to jsem snad řekl dost jasně.“

„Možná by sis ten dopis měl alespoň otevřít, zlatíčko,“ mínila teta Pelagie. „Co kdyby tě zaujal?“

„Ne,“ odsekl rázně Harry. „Školy mě nezajímají. Já se nepotřebuju učit. Ten dopis nechci ani vidět.“

„A smíme si ho alespoň přečíst my?“ zeptal se opatrně Dooley.

„To ani omylem,“ zavrtěl Harry hlavou a škodolibě dodal: „Zbytečně by ses trápil. Mě nabízej určitě samý skvělý školy a mohl bys z toho mít mindrák. Spalte to v kotli.“

„Je léto. Netopíme,“ poznamenal strýc Vance.

„No tak to spálíte nad záchodovou mísou!“ ohradil se Harry.

Dooley vyšel raději před dům, posadil se na práh a přemýšlel, kdy jemu přišel naposledy dopis. Muselo to být hodně dávno, protože si na žádný nevzpomněl. Nechodila mu dokonce ani čínská hra štěstí. Pošli tento dopis deseti dobrým přátelům a do týdne se ti splní tvé nejtajnější přání; pozor, kruh se nesmí za žádnou cenu přerušit. A i kdyby mu přišla, deset přátel stejně neměl. S Thomasem Hollowayem si nepsal. Thomas byl dysgrafik. Dvakrát do roka si zatelefonovali. Na Štědrý den a na své narozeniny. To bylo celé.

A co když ten dopis nebyl ze žádné školy? To razítko mohla být kamufláž. Třeba se o Harryho opravdu zajímají nějací jiní příbuzní. Mohou ve škole pracovat a používají její obálky. Učitelé asi nebudou, ti by měli na poštovné. Školník? Má Harry nějakého strýce nebo tetu z otcovy strany, kteří o něj stojí? Píšou, že se obrátili na soud a ten jim Harryho pravděpodobně záhy svěří do péče. Nejspíš jsou bezdětní a potřebují někoho, kdo by jim pomáhal s úklidem školy. Kéž by to tak bylo!

Dooley si byl naprosto jist tím, že rodiče dopis neotevřeli. Moc dobře věděli, že by se to Harry dozvěděl a zadělali by si na pěkný malér. Jednou, to chodili oba do první třídy, se paní Donkeyová  odvážila rozlepit nad párou zprávu od dětského lékaře. Sotva to Harry zjistil, dvě a půl hodiny bez ustání řval, pozvracel se schválně do plného omáčníku, takže k večeři byly jen samotné brambory se zeleninou a prohodil sousedovic kocoura skleníkem.Od té doby se nikdo nic podobného nepokusil zopakovat.

IV. kapitola

Poklasný

„Tak kam teda pojedem?“ zajímal se Harry. „Nebudeme tu přece tvrdnout celou noc.“

„Kam chceš,“ pokrčil obr rameny. „Mě je to tak ňák jedno.“

„Viděl jste ten film s  Hopperem a  Fondou?“ napadlo Harryho. „Jak jedou na těch motorkách po Americe?“

„Easy Rider?“ Obrův hlas se zlomil dojetím. „No jasně že viděl. Mockrát. To byl pro mojí generaci kultovní biják, čéče.“

„No tak takhle nějak bych si to představoval,“ zasnil se Harry. „Až na ten konec, samozřejmě. Kouříte trávu?“

„Eh,“ polkl Hadrin nasucho. „Nó… tak… asi nějak…“

„Takže jo,“ konstatoval Harry. „Kdo nekouří, ten řekne ´ne´. Máte něco sebou?“

„Eh… teda já…“

„Takže máte,“ zaradoval se Harry. „Fakt nářez! Ještě nikdy jsem trávu nekouřil. Je to takovej hukot jako v tom filmu?“

„Mno, pro takhle malýho kluka, jako seš ty, Harry, by to určitě byl HUKOT. Jenže já ti přece nemůžu dávat drogy. To je trestný. Moh´ bych si to šeredně vodskákat,“ vykrucoval se Hadrin.

„Neprásknu vás,“ naléhal Harry. „Mám narozeniny a chci to jako dárek!“

„Hm, já bych teda, nejdřív bysme měli asi někam vodjet, ne?“ hrál Hadrin o čas. „Tady to nejni nejlepší plac pro táboření.“

„Dobře, tak si zahulíme jinde,“ souhlasil Harry.

Hadrin vzal motorku a přehodil si ji přes rameno, jako by to byla nákupní taška, kývl na Harryho a vyrazili směrem k silnici. Na krajnici sáhl Hadrin do velké brašny, zavěšené na motorce, vytáhl helmu a podal ji Harrymu. Sám si nasadil jednu ve velikosti XXXL, nasedl a oběma rukama stiskl řidítka. Harry naskočil za obra, pevně se chytil jeho bundy  - měl co dělat, aby Hadrina dokázal obejmout, motorka tichounce nastartovala a za několik málo vteřin se už řítili tmou do neznáma.

Harry sice tvrdil, že není ospalý, ale už po pár kilometrech se mu začaly klížit oči. Hadrin zaznamenal několik nárazů helmou do zad, zpomalil a na kraji lesa zastavil. Vzal spícího Harryho do náručí, přenesl ho přes příkop k ušlapanému ohništi, které tu zbylo po skautech a vrátil se pro motorku. Pak vytáhl z kapsy mobil, sňal bundu, jemně ji položil přes Harryho a zmáčkl na telefonu Redial.

„Co je zase, Hadrine?“ ozval se hlas Anguse Bumbála. Zněl trochu podrážděně.

„Nerad vás ruším, šéfe,“ řekl Hadrin polohlasem. „Ale mám takovej problém. Jsem s Harrym na tom vejletě a von chce kouřit marihuanu.“

„Podepsal přihlášku?“ zeptal se Angus přísně.

„Ne. Zatim ne,“ přiznal Hadrin. „Vo škole nechce slyšet.“

„Tak… v tomto mimořádném případě, Hadrine,“ zamyslel se Angus. „V tomto mimořádném případě moje další instrukce zní – KLIDNĚ HO ZHULTE!“

V. kapitola

Čtvero ročních dob

„Ten člověk, co tu byl, to je blázen? Proč chodil na zahradu nahatej, s hůlkou a v čepici? A co je to psylocybin?“

„Víš, Harry,“ povzdychl si ztěžka Hadrin. „To je tak. My, jak jsem už řikal, podlýháme přísnýmu utajení. Setsakra přísnýmu. Jenže, někdy se stane, že si některej čarodějník nedá dost pozor, je třebas ještě mladej, a pak se dostane do průšvihu. Stačí třebas, aby vyšel ven na ulici v čarodějnickým oblečení – my ho teda normálně nenosíme, je to trochu demodé, ale každej ho doma má na výroční schůze, třebas. Tam se dělaj takový večírky v tradičním duchu. Nebo se někde něčeho napije a začne žvanit. Anebo jenom moc čte čarodějný knihy, i takový, který jsou v trdlovskejch knihovnách, a řekne, že jako věří na čáry a kouzla. No… a v takovým případě ho trdlové šoupnou do léčebny, páč si myslejí, že je bláznivej. A je to strašně nepříjemný, protože on se vodsuď nemůže dostat tak, že by třeba nechal zmizet zeď nebo se proměnil v myš, musí prostě čekat, až ho pustěj, tvrdit, že na čarodějníky nevěří, jíst ty prášky a tak. Někdy je to na dlouho a je to vopravdu nepříjemný.“

„A vy s tím nic neděláte?“ podivil se Harry.

„My nemůžeme,“ opakoval znova Hadrin. „Je to moc velkej risk. Nesmí se profláknout, že někdo fakticky čaruje. Takhle je to bezpečný a trdlové jsou v klidu.“

„Chcete říct, že v léčebnách jsou samí čarodějníci?“

„Né, to né,“ zavrtěl Hadrin hlavou. „Některý, co tam jsou, jsou opravdový cvoci. Takový, co si myslej, že jsou vrtulník nebo Karkulka nebo mořská sasanka. A přitom nejsou a ani se v to neuměj proměnit. Pak jsou tam emzáci, jasně, ale…“

„Emzáci???“ opakoval nevěřícně Harry. „Jako mimozemšťani? Oni opravdu existujou?“

„Jó, existujou. Ale tím se teď nezabejvej,“ řekl Hadrin. „Vo tom se budeš učit v Neštovicích. Myslim že už ve druhým ročníku.“

„A co je to teda ten psylocybin?“

„Taková silná droga. Z houby. Indiáni to jeděj při slavnostech. Jen voni to maj v Americe povolený užívat, jináč je to trestný. Různý podobný houby rostou všude na světě, ale vo tom se taky dozvíš ve škole.“

„Fíha,“ hvízdl překvapeně Harry. „Budu se učit i o drogách, jo? Tak to je super!“

„No, to ale neznamená, že je tam budete do sebe cpát horem dolem,“ upřesnil Hadrin. „Kdo si s nima zahrává mimo rámec výuky, ten je nekompromisně vyhozenej. Na to bacha.“

„Proto vás vyhodili, že jo?“ ušklíbl se Harry. „Hulil jste o přestávce trávu na záchodě?“

„Úplně přesně takhle to nebylo,“ nesouhlasil Hadrin. „Ale svým způsobem máš pravdu.“

VI. kapitola

Štorcová ulice

„Vem si,“ strčil mu Hadrin cucavý špalek pod nos. „Hned ti bude líp. Jo, klubáka sem už vodeslal, aby v Neštovicích věděli, že s tebou můžou na tuty počítat.“

Harry si vzal pamlsek a olízl jej, aby měl Hadrin radost. Ale pachuť na jazyku nemohla přehlušit ani ta sebesladší cukrovinka.

„Jakýho klubáka? Co je to?“ vybavil si Harry matně doušku pravého dopisu.

„No, heleď, Harry,“ odkašlal si Hadrin. „Jak jsem ti říkal o tom utajení. Určitě jsi čet nějakou knížku o čarodějnících, že jo. Nebo kde se aspoň nějaký čarodějníci vyskytovali.“

„Jo,“ přitakal Harry. „Četl jsem Čarodějky ze Salemu, třeba.“

„To už je fuk, jakou,“ mávl Hadrin tlapou. „Tak určitě taky víš, jaký se s nima spojujou zvířata.“

Harry se na okamžik zamyslel.

„Kočky, netopýři… žáby…“

„Jo,“ kývl Hadrin. „A ještě taky kozli, hadi, mloci, havrani – když teda nepočítám ty bájný - a SOVY. Ty nám dřívávějc nosily poštu. Jenže to bylo moc podezřelý. Tak jsme ty zvířata trochu vobměnili a poštu v běžnejch případech posíláme normálně skrz pošťáky. Každej má svůj šifrovací klíč, takže když mu příde dopis, kde je psáno – Teta Lydie má spalničky, neuzdraví se dřív než v půlce června – tak hned ví, že je na 15. června svolanej tajnej sraz v Leedsu. Třebas. No a v těch mimořádnejch nám poštu nosej klubáci.“

„A co je to vůbec za ptáky?“ zajímal se Harry.

„Jsou z Afriky,“ řekl Hadrin. „Oni tam věčně seděj na zádech hrochům a nosorožcům a jinejm velkejm zvířatům. Vybíraj jim z kůže klíšťata a jiný potvory. Což je pro nás dobrý, páč každej čarodějník doma nějaký takový hmyzy má, buď sám nebo na svejch zvířatech, a nemusí se starat, kde veme myš pro sovu.“

„Není to nápadný? Když žijí jen v Africe?“

„Né, né,“ nesouhlasil Hadrin. „My je používáme ve vopravdu mimořádnejch případech. Hlavně v Neštovicích, a tam trdlové nejsou. A když je náhodou někdo zahlídne, tak se to dá svýst na vzdušný proudy nebo na to, že nějakej trdla chová exotický ptactvo a ulítlo mu. Ale hlavně, jak jsem už řikal, s náma tyhle ptáky nikdo nikdá nespojoval. Dokonce ani tam, kde žijou. Žádnej čarodějník z Keni neměl nikdá klubáka na rameni.“

„V Keni jsou taky?“ podivil se Harry.

„Jsou na celým světě,“ objasnil Hadrin. „A v Neštovicích študujou ti nejlepší z nich. Jsou školy, kde neberou nikoho odjinud. Že prej kvůli stavovský hrdosti nebo tak něco. Jenže právě proto jsou Neštovice výjimečný a vycházej z nich nejschopnější čarodějníci – protože tam přičuchnou i k jinejm čárům, než těm domáckejm. Dneska ve světě nevobstojíš s tím, co frčí za sedmero řekama nejdál.“

VII. kapitola

Spěšný vlak do Neštovic

„Stejně ti nevěřím,“ řekla pevně Mixie. „Kouzla a čáry nejsou. Všechny, nebo aspoň skoro všechny podivné věci, které se dějou, se dají nějak rozumně vysvětlit.“

„Dají,“ souhlasil Ben. „Protože jsou na to takhle tlustý sborníky. Máme nejvyšší kontrolní úřad, který se nevěnuje ničemu jinýmu než tomu, aby zametal stopy, když náhodou něco prosákne na veřejnost. Pravidelně vychází ročenka, kde je přesně zaznamenáno, co se kde stalo a jak se to vysvětlilo, aby zůstali čarodějníci – hm, v ilegalitě.“

„Tu ročenku bych chtěla vidět,“ zapochybovala Mixie.

„V Neštovický knihovně mají všechny,“ ujistil ji Ben. „Nebude nejmenší problém si je tam vypůjčit a přečíst. Ostatně, to o tom utajování se budem učit už v prváku. Je to jeden z nejdůležitějších předmětů vůbec, takže se k nim dostaneš, i kdybys je vidět nechtěla.“

„Já jsem taky donedávna nevěděl, že jsou čarodějníci,“ přidal se do hovoru Harry. „Moji rodiče umřeli, když jsem byl batole a já vyrůstal u strýce a tety, který nikdy nečarovali. Taky jsem nevěřil, když jsem se to dozvěděl. Ale teď už věřím.“

„Dobrá,“ připustila Mixie. „Tak řekněme, že je to něco jako s Bohem. Jsou lidi, co na něj věří, a lidi, co nevěří. A aby ti, co nevěří uvěřili, musí k tomu mít nějaký důvod. Jaký bych já měla mít důvod uvěřit vám dvěma, že existují čarodějníci? A ty – Harry – jak jsi uvěřil ty? Přišli za tebou domů dva s Čarodějnou věží a Mágové, probuďte se!? Probírali s tebou doma Bibli?“

„To ne,“ odtušil Harry.

„Mimochodem, když už jsi zmínila Bibli. V ní je taky jasně psáno, že čarodějníci existujou!“ skočil mu do řeči Ben. Znalost náboženství byla jeho silnou stránkou; jeho otec rabín si zakládal na tom, že všichni Steinerové znají jako když bičem mrská nejen Talmud, ale i Starý a Nový zákon a jako když bičem mrskne párkrát sem tam i Korán. „Duše, která jde za kouzelníky a věštci, aby s nimi zhřešila, proti takové duši obrátím svoji tvář a zničím ji ve středu svého lidu. Třetí kniha Mojžíšova, kapitola devatenáctá.“

„To ale není zrovna příznivá zpráva, ne?“ zamyslela se Mixie. „Podle ní nemá Bůh kouzelníky zrovna dvakrát v oblibě. Než být zničen, ať už ve středu nebo třeba v pátek, je daleko lepší studovat přírodní vědy. Aspoň podle mého názoru.“

„Bible k nám promlouvá v symbolech,“ oponoval Ben slovy svého otce. „Nemůžeme ji brát zas až tak úplně doslova. To je jako se záruční lhůtou u jídla, dejme tomu. Na obale je napsáno, že nesmíš sníst čokoládu po dvanáctém březnu 1999, ale když ji sníš, taky se ti nemusí nutně něco stát.“

„Ale může,“ poznamenal Harry, který Benovo přirovnání tak úplně nepochopil. Se znalostí Bible na tom nebyl zrovna nejlíp, přestože se ho Donkeyovi snažili přimět k pravidelným návštěvám kostela; navíc si ještě moc dobře pamatoval, jak dopadl Dooley, když snědl dva roky prošlou sušenku s kávovým krémem, kterou našel zapadlou v jeho staré školní brašně s utrženým popruhem a roztrženou vnější kapsou, díky čemuž ji také po Harrym podědil.

„Jestli můžu něco navrhnout,“ pravila Mixie, očividně také tápající po smyslu Benovy metafory. „Vynechala bych Bibli a podobné věci. Kdyby to šlo, tak bych ráda slyšela odpověď na otázku, kterou jsem položila Harrymu.“

„Jaká to byla otázka?“ zeptal se Harry nejistě.

„Jak jsi uvěřil. To bylo poslední, co tu padlo, než jsme se začali zaplétat do teologických rozprav,“ připomenula Mixie.

„Aha. Ano,“ přitakal Harry. „No, já – viděl jsem kouzlo. Opravdový kouzlo. Předtím jsem si taky myslel, že žádný čarodějníci nejsou.“

VIII. kapitola

Čarodějnická akademie

„Vzhledem k mimořádně přísnému utajení, kterému skutečný obor výuky na této škole podléhá, jsme vám rozeslali takzvané krycí dopisy,“ pokračovala profesorka McGorgonová. „Ti, kteří pocházejí z rodin takříkajíc od řemesla, samozřejmě věděli, co se zde skutečně vyučuje. Ale je mezi vámi několik takových, kteří to vědět nemohli. Byli vybráni pro své výjimečné schopnosti, které neunikly našim informátorům; vy sami o nich s největší pravděpodobností netušíte, ale rozhodně je máte, jinak byste tu dnes nestáli. S přihlédnutím k tomu, co se vzápětí dozvíte lze očekávat, že budete šokováni. Máte proto možnost zdvihnout ruku nebo požádat vedle stojícího studenta, aby ji zvednul za vás, dostaví-li se u vás posttraumatický stupor. Nebudete-li schopni ani mluvit, pokuste se prosím upadnout na podlahu, ovšem tak, abyste nikoho nezranili. Pokud tak učiníte, budete z dalšího studia vyloučeni a navrátíte se do svých domovů. Musím dále podotknout, že v rámci onoho přísného utajení budeme nuceni vpravit do vás jistou substanci, která způsobí, že si na události uplynulých hodin nebudete pamatovat. Zpět k vašim rodinám vás pak dopraví spolehlivá osoba s omluvným dopisem, kde vyjádříme politování nad tím, že jste neprošli náročným vstupním testem z chemie a z tohoto důvodu jsme se rozhodli vás k dalšímu studiu nepřipustit. To je zhruba vše a nyní se vrátíme k původnímu tématu. Jak jsem již zmínila, koleje na naší čarodějnické – opakuji – čarodějnické akademii…“

Profesorka se na okamžik odmlčela pro případ, že by snad na podlahu dopadlo nějaké tělo. Mixie zavrávorala, nicméně udržela se na nohou. Trochu cukla Harryho rukávem, takže to na zlomek vteřiny vypadalo, jako by se měl skácet on. Profesorka McGorgonová jeho pohyb zaznamenala a vrhla po něm krátký a velmi káravý pohled.

„Koleje na naší čarodějnické akademii,“ udělala profesorka opět kratší dramatickou pauzu, „jsou, jak jsem již uvedla, čtyři. Každý váš studijní úspěch získá vaší koleji body, naopak za neúspěch nebo porušení školního řádu o body přijde. Školní řád a další podrobnější informace získáte v brožurách, které jsou umístěny na pokojích. Budete mít k dispozici každý svůj vlastní. Momentálně se nacházejí na postelích pod polštáři. Kolej, která bude mít na konci školního roku nejlepší bodové hodnocení, získá putovní pohár, ovšem za předpokladu, že se do té doby vrátí. Nicméně doufám, že všichni, jak jste zde – protože nikdo z vás nezvedl žádný úd a ani sebou nepraštil o zem – budete dělat svým kolejím čest, ať už se dostanete do jakékoli.

Dříve než přikročíme k slavnosti Zařazování, převlékněte se prosím do tradičního školního stejnokroje – černých plášťů – které vám za okamžik rozdá školník. Každý budete mít dva, sváteční a pracovní. Nyní dostanete sváteční; pracovní najdete na svých pokojích. V případě nesprávné velikosti se obracejte na školníka. Až budete připraveni, vrátím se pro vás.“

Sotva vyšla ven, objevil se před studenty nahrbený, snědý muž s jedním okem a vozíkem plným černých plášťů. Neřekl ani slovo, postavil vozík doprostřed místnosti a odšoural se pryč. 

„To je teda síla,“ našla konečně Mixie ztracenou řeč. „Vážně jsem myslela, že sebou o tu podlahu seknu. Ale jsem ráda, že jsem to neudělala. Myslím, že když už tedy mám nějaké schopnosti, měla bych se je pokusit zužitkovat co nejlépe. Člověka vždycky potěší, když slyší, že je v něčem mimořádný, nemám pravdu?“

Ben jenom mávl rukou.

„Vždyť jsme ti to říkali celou dobu. A tys nám nevěřila!“

„Bene,“ zajímal se Harry. „Stane se často, že někdo zvedne ruku nebo sebou flákne?“

„Ani moc ne,“ odvětil Ben. „Jen Ezra vyprávěl, že se to v jeho ročníku opravdu stalo. Ten kluk se prý složil jako skládací metr, sotva slyšel prvně slovo ´čarodějník´. Vynášeli ho v úplným bezvědomí.

IX. kapitola

Zpívající senilák

„To vypadá náramně,“ okomentoval nějaký duch v renesančním oděvu, zjevivší se na místě, odkud před chvílí uraženě zmizel Amschel Rothschild obsah talíře, sotva Harry zakrojil do pečínky. „Kůrčička bude jistě propečená a všechna šťáva hezky v mase.“

„Tak si vemte,“ natáhl k němu Harry vidličku se soustem.

„Milý mladý příteli,“ povzdechl si duch smutně. „Má anatomie už dobrých čtyři sta let neumožňuje příjem jakékoli potravy. V žaludku, kterým projde i světelný paprsek se nedá dost dobře udržet. Cokoli se pokusím vzít do úst, skončí na ubruse. A to je jak neekonomické, tak i neestetické.“

„No jasně, duchové přece nejedí,“ drknul do Harryho Ben. „Jen si představ, že by jedli – víš, jaký by pak byly fronty na záchodech? Když je jich tu tolik?!“

„Kolik asi tak?“ skočil mu do řeči Neil.

„No hodně,“ zabručel Ben, protože přesnou odpověď neznal.

„Něco kolem tří set šedesáti,“ řekl duch. „Ale není to docela přesné, stavy se mění a sčítání duchů tu dosud nezavedli. Pamatuji doby, kdy nás tu bylo přes osm stovek naráz. To se přišli ukázat absolventi, kteří vzali za své v obou světových válkách. Takový abiturientský večírek.“

„A co tu vlastně všichni děláte?“ zajímal se Neil. „Celé dny?“

„Většina z nás tu jenom je,“ odtušil duch. „Být duch není zrovna velká švanda. Krom toho, že nemůžeš jíst a samozřejmě také pít, nemůžeš celou řadu dalších věcí, jako například strkat ženským… eh, to jsem nechtěl říct, zkrátka nemůžeš dělat téměř nic.“

„A když už spolu tak pěkně mluvíme,“ osmělil se Harry. „Smím se zeptat, kdo vlastně jste?“

Duch se malinko zamračil.

„Jmenuji se Giovanni Baptista Panzani, rytíř Giovanni Baptista Panzani. Jsem jeden z duchů sídlících v nemelmírské věži a domníval jsem se, že je moje jméno dostatečně známo.“

„Já vás znám,“ řekl Ben, který se až doposud věnoval výhradně konzumaci. „Vy jste Přetržený Gio. Bráchové mi o vás vyprávěli.“

„Jak – přetržený?“ nechápal Harry.

„Takhle,“ řekl nevrle duch, chytil se za opasek a vytáhl horní polovinu těla asi o deset centimetrů výš. Obě jeho části spojovaly jen jakési průsvitné flaksičky a mezi nimi prosvítaly stejně průsvitné vnitřní orgány, což během stolování působilo poněkud rušivě. Mixie vyjekla a přikryla si ústa dlaní.

„Fíha!“ hvízdl obdivně Ben. „Jak se vám to stalo?“

„Byl jsem trhnut mezi dvěma koňmi,“ odsekl podrážděně duch. „Taková tristní záležitost, k níž došlo na základě jedné choulostivé události, o níž šlechtic zásadně nemluví při jídle, tím méně pak v kruhu nezletilých.“

X. kapitola

Profesor Grape

Pokud šlo o výuku, Harry záhy seznal, že čarování není pouze o zaklínadlech a pošvihávání hůlkou. Předmětů měli tolik, že se to s jeho předešlou školou nedalo srovnávat. Astronomii a astrologii, kterou vyučoval mladý profesor Aries – na atraktivitě jí notně ubíral fakt, že se zásadně vyučovala v noci, v nejvyšší Neštovické věži, upravené jako hvězdárna. Studenti během výuky nezřídka usínali a chudák Neil si při ní jednou málem vypíchl oko, když usnul u dalekohledu a hlava se mu převážila vpřed. Jasnovidectví a telepatii přednášela madam Silveyová, excentrická osůbka s fialovými vlasy a rentgenovým pohledem; pokaždé, když se na Harryho zadívala, měl dojem, že jí z jeho nitra přátelsky mávají ledviny, játra a vůbec všechny orgány, nadšené tím, že si jich konečně také někdo všiml. Dále měli pro Harryho poněkud nepochopitelný předmět „spiritismus a invokace“, což mu přišlo poněkud nadbytečné vzhledem k tomu, že místní duchy nemusel nikdo vyvolávat a prosit je, aby se dali do řeči. Ben mu ale vysvětlil, že neštovičtí duchové jsou speciální sorta a z jejich chování nelze vyvozovat obecně platné závěry. Spiritismus vyučoval hubený, suchý starý pán, jehož pravé jméno zřejmě nikdo neznal – on sám chtěl být oslovován „bratře X“. Harryho si z nějakého důvodu oblíbil a před každou hodinou i po ní jej žádal o přinesení nebo odnesení desky ouija z či do kabinetu. Harry tam chodil rád, neboť to bylo jediné místo v Neštovicích, kde se nevyskytovali žádní duchové.

Dějeprava byla skutečně nudná, v tom měl Ben pravdu. Profesor Malkasian byl stařičký, rozklepaný duch, který polovinu hodiny třaslavým hláskem odšeptával jména a velké činy dávných čarodějníků a druhou polovinu vykřikoval, že zrušení tělesných trestů na školách se Neštovic netýká a jediné štěstí studentů je, že nemá čím uchopit lískovku. Hodiny zvířecí magie, což byla nauka o bájných i obyčejných tvorech a jejich využívání v kouzelnické praxi by byly daleko zajímavější, kdyby si profesor Squirrel tak strašně nešlapal na jazyk. Harry si pomyslel, že by měl být alespoň pro užší okruh zájemců otevřen nový obor, kde by přednášel logoped. Krom toho měli ještě mantiku, kde se vyučovala geomancie, chiromancie, metopozoskopie, výklad karet a další metody čtení budoucnosti; na každou měli jiného učitele. Harry měl nejraději paní Olahovou, buclatou snědou dámu v pestrých šatech, která přednášela chiromancii čili čtení osudu z dlaně. Během hodiny vždy dávala k dobru veselé historky z praxe a nikterak jí nevadilo, že se žáci smějí, naopak se ráda zasmála s nimi. Ostatní profesoři už tak veselí nebyli, dokonce ani pan Gamin ne, přestože jeho obor přišel Harrymu poměrně legrační. Pan Gamin vyučoval fyziologickou magii, což bylo čarování za pomoci přirozených tělesných zvuků. Tento obor byl velmi čerstvý a pan Gamin jej sám vymyslel, tudíž na to byl patřičně hrdý a vyžadoval po žácích, aby k fyziologické magii přistupovali nanejvýš seriózně. Jediný, kdo dokázal přistupovat k oboru alespoň naoko seriózně byl Sebastian Melmoth, jak si Harry povšiml během praktik, která měl Nemelmír společně s Buziborem. Dokonce si získal mimořádné uznání za smrknutí, po kterém se v jeho kapesníku objevil holub. Harry i Ben měli velké potíže zachovat vážnou tvář, když jim pan Gamin předváděl, jak lze jediným ubzděním vyčarovat kytici růží. Nejhorší na celé výuce ovšem bylo, že před hodinami fyziologické magie dostávali všichni svačinu, skládající se výhradně z hrachu a fazolí, řádně omaštěných, takže studenti pak bzdili o sto šest ještě večer na pokojích a nejen, že z toho nikdy nevzešlo žádné libovonné kvítí, ale ještě pak museli celou noc větrat.

XI. kapitola

Nebeští letci

Harry byl opravdu viditelně skleslý. Létání na koštěti nebyl nijak zvlášť důležitý předmět, jak se dozvěděl od Bena, a také se neznámkoval – byla to jen rekreační aktivita, kterou žáci mimo areál Neštovic prakticky nemohli provozovat.

„S lítáním je to dneska blbý,“ řekl mu Ben hned první týden, co byli v Neštovicích. „Trdlové mají už moc dobrou techniku na to, abychom mohli jen tak lítat ve vzduchu. Všude satelity, bezpečnostní kamery, meteorologický balóny… Vlastně jedinej způsob, jak si aspoň trochu zalítat je přidělat ke koštěti rogallo. Ale to už pak není ono, nahoře ti brání ve výhledu ten hadr. A stejně i s tím musíš bejt hrozně opatrnej. I brašbal kvůli tomu změnil pravidla; to, co se hraje venku je spíš poskakování na smetáku. Původní brašbal, kterýmu se říkalo brůmink, se dá hrát jedině v Neštovicích a proto se na to všichni celý třesou.“

„To je pravda,“ vložil se do hovoru Neil. „My máme strašně starou babičku. Ani nevíme, kolik je jí vlastně let, ona vždycky říká, že kdybychom to věděli, tak bychom ji určitě odstřelili. Myslí to jako vtip, samozřejmě… no a tahle strašně stará babička mi často vypravuje o tom, jaké to bylo, když se ještě mohlo lítat i normálně. Dneska je to prý už všechno pro kočku. Říká, že když dneska vyběhne na zápraží od nemocného a zavolá „Pošlete čarodějnici!“, tak jí přinesou veku se salámem a sýrem. Podle toho, co jsem od ní slyšel, to dřív opravdu bylo mnohem lepší.“

Harry nemohl posoudit, co je nebo není lepší – nikdy nelétal, ani na rogallu ne, a tak se prostě jen těšil. Brašbal ani brůmink nehrál – za svého pobytu u Donkeyových o něm neměl ani potuchy a tak se do debat o jeho pravidlech, ať už starých či nových nepouštěl. Pouze si představoval, jak to bude krásné, až se vznese do oblak jako pták a všechno pod ním bude malé, maličkaté, i obrovský neštovický hrad nebude větší než prázdná krabička od Coca-coly.

A teď do toho Halfox. Halfox, který kudy chodil, tudy vyprávěl letecké historky, z nichž by posluchač snadno nabyl dojmu, že se Paco s koštětem mezi nohama musel už narodit a budovu porodnice následně opouštěl oknem, zanechávaje za sebou konsternované lékaře a sestry, jimž na rozloučenou zamával a udělal ve vzduchu salto.

Nebyl sám – přestože Ben s Neilem vypravovali, jak je létání komplikované trdlovskými vynálezy, nejméně polovina prváků roztrušovala historky o tom, kterak doletěli na koštěti zachránit osádku protrženého balónu, jenž jim vděčně děkovala a na radnici pak dostali medaili za statečnost, o sundavání papírových (nebo možná skutečných) draků z drátů vysokého napětí s dvojitým lopingem na závěr nebo o stříkání nemravných obrázků na mraky barevným sprejem. Jediný, komu Harry alespoň něco věřil byl Vsevolod, pocházející z odlehlejší části Ruska. Na adresu ruské vyspělé techniky slyšel ještě u Donkeyových mnoho vtipů a ze zeměpisu si poměrně dobře pamatoval popisy širé ruské tajgy a obrázky přírodních kmenů, žijících ve stanech a živících se chovem sobů.

Mixie neměla k létání žádný vyhraněný postoj. Sport ji nezajímal ani trochu a barnumským povídačkám o srážkách s nadzvukovými letouny se jen ušklebovala. Pouze se zajímala, zda se při létání dodržují bezpečnostní předpisy a před letem dostane každý svou vlastní helmu a chrániče na lokty a kolena. Když se dozvěděla, že ne, opustila diskusi a odešla do společenské místnosti psát stížnost na ředitelství školy.

XII. kapitola

Na život a na smrt

„Jdu s vámi,“ rozhodla se Mixie. „Steinere, ty jsi úplně a totálně zešílel a Harry je moc dobrý kamarád na to, aby tě nechal jít za Halfoxem samotného. Někdo rozumný, kdo navíc ještě ovládá aspoň nějaká kouzla, by s vámi jít měl – a krom mne tu nikdo takový není.“

„Je!“ ozvalo se odněkud z podlahy. Všichni sebou trhli a snažili se v šeru chodby rozkoukat, jak to jen šlo. Pár metrů od nich ležel Neil Jones, s prsty pevně zaťatými do vlasu koberce.

„Neile!“ vypískla zděšeně Mixie. „Co se ti proboha stalo?!“

„Zabloudil jsem,“ zasténal Neil. „Na ošetřovně mi dali nějaký lektvar proti bolesti a já po něm úplně ztratil paměť. A asi i vědomí – na chvíli.“

„Měl jsem strach, že tě zabili,“ přiznal Harry. „Jaké to je – na ošetřovně? Slyšel jsem o tom od žáků z vyšších ročníků příšerný věci. Jako že se odtud nikdo nevrátil a tak.“

„Blbost,“ ťukl Ben nervózně do hodinek. „Takový legendy o nějakým místě se vypráví na každý škole a vždycky je to nesmysl. Pojďte, máme na to deset minut!“

„Smrdí tam lyzol,“ připustil Neil. „Jinak jsem si ničeho divnýho nevšiml.“

„Harry!“ vyzval ho znovu Ben.

„Přece tu Neila nenecháme!“ namítl Harry. „Můžeš chodit, Neile?“

„No, to bych s jistotou netvrdil,“ odtušil Neil. „Kdybych mohl, zřejmě bych se neplazil. Ošetřovatel mi tu nohu sice srovnal, ale oteklé je to pořád.“

„Co chceš teda dělat?“ zamračil se Ben. „Dovnitř se nedostane a plazit se za námi přece nemůže.“

„Já se plazím dost rychle,“ poznamenal Neil. „Můžu vám to ukázat, jestli chcete.“

Harry, Ben a Mixie pohlédli na Neila, který skutečně projevoval k plazení mimořádné vlohy. Jeho ležící tělo se rychle smýkalo ze strany na stranu a vytvářelo dojem souvislé čáry, klikatící se po koberci.

„Kde ses to naučil?“ vyzvídal Ben, když se Neil připlazil od schodiště zpátky. Celou trasu, dlouhou více než padesát metrů, zvládl tam i zpět během necelé minuty.

„Babička měla mluvícího hada,“ vysvětloval Neil. „Jako malej jsem si s ním často hrál. Jednou mě kousl, když jsem ho dráždil; dlouho jsem pak ležel v horečkách a tohle mi zůstalo jako trvalej následek. Je to k ničemu, ale vypadá to efektně, že?“

Všichni souhlasně přikývli.

„Tak jdeme,“ pravil rázně Ben. „Máme na to čtyři a půl minuty.“

Skupinka se dala do pohybu. Ben, Harry a Mixie vypadali trochu jako partička baleťáků – na špičkách poskakovali co nejrychleji vpřed. Neil se plazil za nimi a dával dobrý pozor, aby nebyl moc rychlý a nedostal některou z bačkor do hlavy.

XIII. kapitola

Nezvaný host

„Pozor! Hlášení mimořádné důležitosti! V objektu školy byl zaznamenán výskyt mimozemského vetřelce! Neposkytl mi dobrovolně vzorek tkáně k prozkoumání, takže nevím, jak dalece nebezpečný je. Každopádně vyhlašuji okamžitou evakuaci! Všichni opusťte hlavní budovu a odeberte se do svých ložnic! Nikdo by se neměl ve vlastním zájmu zdržovat v nechráněných prostorách školy!“

Studenti s pištěním opustili učebnu a utíkali chodbou ke schodišti. Harry a Ben vyšli z učebny jako poslední. Ne snad, že by nemínili respektovat Mollyinu radu, ale doufali, že třeba cestou toho mimozemšťana alespoň zahlédnou a budou mít ještě dost času na útěk. Ani jeden z nich ještě nikdy žádného mimozemského vetřelce neviděl a byli nesmírně zvědaví na to, jak asi vypadá.

„Podle mýho vypadá emzák jako Michael Jackson,“ mínil Harry. „Viděl jsi přece ten film?“

„Muže v černém?“ odpověděl Ben. „Jo, viděl. Jedničku. Dvojka nestála za nic. Je dost dobře možný, že ten vetřelec vypadá jako Jackson, protože ten může bejt dětem fakticky nebezpečnej. Hlavně klukům. Tak mě napadá, že bysme to měli říct někomu z Buziboru. Vsadím se, že by do svý ložnice nijak zvlášť nekvaltovali.“

„Hele, Bene,“ vzpomněl si náhle Harry. „Tys mi to vlastně nikdy nevysvětlil. S tím Buziborem. Ten první den jsme se o tom bavili, že se nedá říct, že jsou tam ňoumové, že mi to vysvětlíš pozdějc. Tak jak to teda je?“

„No,“ zamyslel se Ben. „Oni jsou takový extravagantní, víš, i co se týče těch intimních věcí.“

„Jo tak,“ došlo to konečně Harrymu. „Jako homosexuálové myslíš?“

„Bisexuálové taky,“ přitakal Ben. „Většina absolventů z Buziboru se uplatní v showbussinesu nebo třeba v literatuře a prakticky všichni slavný a známý homosexuálové studovali právě v něm. Oscar Wilde, Elton John a tak.“

Harry po Benových posledních slovech zkameněl. Hrome! Mixie! Ona o tom emzákovi neví! Na záchodě nejsou zabudované reproduktory! Nemohla Mollyino hlášení slyšet!

„Co je?“ všiml si Harryho proměny v žulový kvádr Ben. „Děje se něco?“

„Mixie,“ zašeptal Harry. „Neví o tom mimozemšťanovi, jestli je fakt na záchodě. Musíme jí najít!“

„Se mnou nepočítej,“ zavrtěl Ben hlavou. „Ještě by dostala hysterickej záchvat, kdyby mě viděla, a měli bychom o starost navíc. Jdi za ní sám nebo řekni někomu jinýmu.“

„Hej! Vsevolode!“ zavolal Harry na spolužáka, který šel nejblíže před nimi.

XIV. kapitola

Brůminkový mač